Archeologie a veřejnost - archeologie pro nearcheology
Karel Sklenář

Každá stránka archeologické práce má své problémy - tedy i její závěrečná fáze, zprostředkování poznatků širší veřejnosti. Nemám tu na mysli muzejní expozice (tradičně u nás budované spíše pro archeology než pro ty ostatní), ani přednášky, které v době obrazovek a nedostatku času ztrácejí (zejména v podobě z časů našich dědečků) schopnost konkurence především ve větších městech. Chci se povšimnout propagace oboru tištěným slovem a přenášeným obrazem.

Obě formy patří k progresivním. Lidé - včetně těch bez vyhraněného zájmu - jsou ochotni sledovat na obrazovce téměř vše, co jim bez námahy přichází až do domu, a v uspěchané době vezmou kupodivu do ruky (kromě detektivky) raději literaturu faktu než román. Vzrůst obliby tohoto žánru je celosvětový a zřejmě trvalý; archeologie patří k jeho kmenovým programům zejména na Západě, zatímco u nás procházela dosud peripetiemi podle toho, jak silné bylo vědomí úředních činitelů o ideologicky pochybném, únikovém charakteru zájmu o věci tak vzdálené od žhavé současnosti. Dnes má popularizace archeologie ve světě už své dějiny a své klasiky, své obecenstvo a vkus, kterému lze se snadno přizpůsobit.
Zkušený autor ví, že si musí vybrat náměty exoticky atraktivní (něco jako Schliemann a Trója, tajemství pyramid, pláň Nazca) - nevadí, že již jsou stokrát přetřesené, zpracovávají se právě proto mnohem pohodlněji než "obyčejné" náměty z domácí a evropské minulosti. Ví, že čtenář si žádá hromady zlata a soustřeďuje se na jejich popisy, jako by to byl jediný skutečný výsledek a vlastní cíl práce archeologů; nevadí mu, že falešné představy ženou pak nejaktivnějšího čtenáře či diváka s rýčem nebo detektorem kovů do domácí přírody za vidinou slávy a bohatství a zkázou "bezcenných" nálezů, které se mu připletou do cesty. (Není to jen autorova vina, poklady se hledají odedávna, ale jednostranný důraz může sehrát negativní úlohu.) Ví také, že generace čtenářů detektivek se dá nejlépe navnadit archeologií jako detektivkou: Tajemství a Záhady trvale bydlí v názvech jeho prací, náhoda a efekt zatlačují do stínu oněch 90% běžné práce běžného archeologa. A to stále ještě nepřekračuje hranici směrem k těm, kdo vsadili na mimozemské civilizace či Atlantidu.
Ale jak jinak psát knihy a scénáře? A psát vůbec? Je zajímavé, kolik archeologů odpovídá laxně až zamítavě. Pro některé je pod jejich úroveň psát jinou než odbornou literaturu (kdo to dělá, je pro ně méněcenný a zbytečně ztrácí čas). Jiní se bojí důsledků: pište o nálezech - a lidé pak všechno rozkopou! Lépe dělat, jako že archeologie neexistuje. Další by pak byli ochotni psát, ale zjišťují, že to není zblízka tak jednoduché: autor musí být zadobře se svou mateřštinou (zbavit se nectností oborového žargonu), umět zaujmout čtenáře nebo diváka, který o to třeba ani nestojí; nic u něho nesmí předpokládat, ale trpělivě se jej musí zmocňovat. A to ne proto, aby jej na chvíli pobavil, nýbrž aby v něm zasel semínko a zaseté zase nenechal zajít. Proč? (Není lepší nechat jej v nevědomosti o archeologii a nálezech?) Za prvé proto, že nepracujeme ve vzduchoprázdnu; jsme součástí lidského společenství, které koneckonců dává prostředky na naši práci. Prostřednictvím popularizujících autorů skládá obor účty většině společnosti, která nemá celkem nic z jeho ryze vědeckých závěrů. Za druhé proto, že vědomost budí zájem, zájem budí kladný vztah k minulosti země i národa - živnou půdu pro vypěstování uvědomělého člověka demokratického státu, občana v plném smyslu slova. Za třetí, protože veletok náhodných nálezů sílí rok od roku a sami zachráníme jen zlomek; jestliže na desítku aktivních spolupracovníků a stovku pasivních příznivců vyroste díky četbě jeden "divoký" archeolog, je to poměr, který musíme přijmout - povinnosti vykládat lidem minulost i současné památky jejich země se proto vzdát nemůžeme.

Jak tedy dál v popularizaci oboru? Nelze čekat, až nabídky přijdou samy. Je třeba, aby každý, kdo cítí k této práci vlohy, věnoval trochu času na promyšlenou přípravu na svém úseku. Časopisy často přijmou dobře napsaný článek, televize vděčně pro obrazovku vděčnou informaci - abychom začali jednoduchými formami.
Od nich lze pokračovat dál, pokud autor respektuje několik zásad:
(1) nesmí si plést čtenáře (diváka) se svým profesionálním kolegou (to obvykle pozná už redaktor a práce popularizátora končí hned v začátku);
(2) nesmí podceňovat jazyk - sdělení faktu má stejné právo na dokonalou formu jako beletristův příběh a na rozum lze působit i prostřednictvím citu pro krásu;
(3) jeho námět musí být atraktivní, aby čtenáře zaujal, ale ne samoúčelně. Musí vést k pochopení, že práce archeologa se neskládá z každodenního vykopávání královských pokladů, že archeolog také nepracuje kvůli nim nebo kvůli napětí, ale kvůli historickému poznání;že nálezy zdánlivě nepatrné mohou toto poznání posunout kupředu právě tak jako ty veliké.
Že je proto třeba věnovat pozornost každému předmětu, každé nálezové situaci a právě přitom může čtenář (divák) jako zachránce sehrát významnou roli. Oč nesnadněji se taková věc vykládá, o to je důležitější pro perspektivní vztah zájemce a oboru.

Závažnou mezerou vědeckoosvětového působení je absence populárního časopisu, společného všem podobám archeologie. Stěží najdeme jinou zemi s rozvinutou archeologií, která by jej neměla. Komerčně založený časopis, jehož obsah, ale i vnější tvář má potřebnou úroveň, se však může stát jak zdrojem příjmů pro svého vydavatele (v našich podmínkách nejspíše celostátní archeologické společnosti), ale i zásadním přínosem pro podchycení a směrování veřejného zájmu, pro všeobecné zvýšení vědomostí jako doplněk školního vzdělání, pro běžné "skládání účtů" před veřejností. To je patrně nejzávažnější úkol, který nyní stojí před naší popularizací. Neměl by být podceněn, stejně tak jako by se nemělo zlehčovat úsilí ostatních druhů popularizace. Nejde jen o přímý vztah mezi poučeným zájmem laiků a záchranou nálezů a lokalit; patrně není daleko doba, kdy zájem vzbuzený v prostředí podstatně odlišném od vědeckých institucí povede možná k podpoře těchto institucí ve zcela prozaických záležitostech. Dobře vedená popularizace je propagací vědecké práce a může být pozoruhodně rentabilní.